Rozhovor s maminkou Míšou „z okraje lesa“ nejenom o domácím vzdělávání a deschoolingu

Míšin IG profil se zajímavým názvem Z okraje lesa sledujeme už nějakou chvíli. Kromě tipů na různé hraní si s dětmi nás zaujala skutečnost, že nejstarší děti jsou domškoláci. Ale nebylo tomu tak vždycky. Míša má tak možnost srovnávat dětské nadšení z nasávání informací při různých vzdělávacích přístupech k dětem (bilingvní prestižní škola, lesní škola, montessori). A nejen o tomto si budeme společně povídat na dalších řádcích.

V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:

• Celý příběh Míšiny rodiny - všechny školy, kterými prošli, až zakotvili doma.
• Co je to deschooling a jak dlouho u nich doma trval.
• Pro koho je těžší ustát domácí vzdělávání? Pro děti? Rodiče? Okolí?
• Jak se Míša dostala k vedení domškoláckých skupin.
• Popis lesních škol - jak to v nich funguje a jak to souvisí s Míšiným příběhem.

1) Míšo, představ nám v krátkosti tvoji rodinu. A proč zrovna profil s názvem Z okraje lesa?

Už šestnáct let je mým manželem úžasný chlap, ajťák a milovník deskovek. Máme spolu čtyři děti - pubertální kluky, dvojčata, akční sportovce, kteří jsou na domácím vzdělávání. Pak dalšího kluka, předškoláka, kterému říkáme Minecrafťák, protože vše v jeho světě se točí jen kolem Minecraftu. Je úplný opak svých velkých bratrů a je to klidný introvert.

Nakonec se nám, jako jediná neplánovaně, narodila holčička, má dva roky a ta se vyloženě koupe v lásce svých bratrů, oni by pro ni udělali cokoli. Nicméně to je taková samostatná Amazonka, že ničí ochranu vůbec nepotřebuje. Bydlíme v krásném prostředí na okraji lesa a tak vlastně vznikl i název IG profilu.

2) Zmiňuješ, že jedete domškoláctví, tj. výuku vzdělávání doma. Ale pokud vím, vždycky tomu tak nebylo. Vy jste začínali klasickou státní školou, že? Kdy přišel zvrat?

Ano, začínali jsme státní školou, ale ne klasickou. Jelikož manžel pracuje na home office pro zahraniční firmu a mluví doma primárně anglicky, kluci jako malí milovali pohádky v angličtině, tak pro nás byla jasnou volbou bilingvní základní škola, kde všechny předměty, kromě českého jazyka, se vedou i v angličtině.

Kluci od malička byli zvídavé děti. Měli nosy neustále zabořené v encyklopediích a když nastupovali do první třídy, uměli už i násobit. A tehdy nám mělo dojít, že to asi nebude úplně pro ně, ale byli jsme zaslepení vidinou prestižní školy a s jejich intelektem jsme v tom neviděli problém, nezohlednili jsme však jejich povahu.

V kombinaci s ADHD, která jim byla diagnostikována, se z té školy pro naši rodinu stala pohroma. Oni se nudili, zlobili, učitelé s nimi neuměli pracovat. V první nebo druhé třídě (teď už si nepamatuji přesně) měl jeden téměř několik desítek poznámek a druhý měl pětky. Někdy kolem třetí třídy jsme zkusili i klasickou ZŠ, kde není na děti vyvíjen takový tlak, ale u jednoho to i s asistentem, který mu byl přidělen, byla naprostá katastrofa a u druhého to bylo už o něco lepší, ale i tak jsme k tomu běžnému systému získali úplný odpor. Kluci absolutně ztratili chuť se cokoli učit, vědět, znát.

S Minecrafťákem jsme nějakou dobu jeli montessori pedagogiku, tak jsme to vyzkoušeli i s kluky. Dokonce jsme měli i zkušební týden v Montessori škole, ale jeden z kluků byl tamními pedagogy vyhodnocen jako naprosto nevhodný adept pro tento druh vzdělávání a to pro nás byla poslední kapka. Už nás nebavilo, jak je neustále někdo posuzuje, nálepkuje, hodnotí.

Viděla jsi někdy ten obrázek, kdy je škola zpodobněna tak, že děti jsou větvičky a u tabule stojí sekera? Přesně to vystihuje, co systém udělal s našimi dětmi. Tak se je snažil osekat a zohýbat, že je málem zničil. Nechali jsme to zajít příliš daleko. Trvalo nám, než jsme získali odvahu. Vzali jsme je domů až v polovině a na konci čtvrté třídy. Nejdřív jsme to zkusili na půl roku s jedním, a pak jsme vzali i druhého. Byl to ohromný skok do neznáma. Tehdy se o tom ani tolik nemluvilo a nevědělo, jako teď.

3) Neuvěřitelný příběh. Padla tedy volba zůstat doma a učit se sami. Můžu se zeptat, jak to vnímalo vaše okolí? Nejbližší rodina či manžel? Často se tu všichni setkávají spíše s nepochopením a narážkami, že dětem to uškodí.

Manžel k tomu dozrával delší dobu. Museli jsme s tím souhlasit oba, protože když v tom partneři nejsou zajedno, dělá to velkou neplechu. Člověk má co dělat, aby ten tlak ustál. A když se není o koho opřít, je pak velice těžké to zvládnout.

Naše rodina to vzala poměrně dobře, protože moje sestřenice je stejně stará jako kluci a v místě, kde bydlí, vznikla jedna z prvních lesních školek v kraji. Do té chodila a kluci se k ní občas o prázdninách přidali. Ačkoliv tedy běžně chodili do státní školky, přičichli k tomuto způsobu vzdělávání už v předškolním věku. Od té doby jsem byla přesvědčena, že lidi, kteří tuto školku vedou a věří principům svobodného vzdělávání, jsou má krevní skupina a začala jsem se o možnosti domácí výuky zajímat hlouběji.

Negativní narážky od okolí jsem vlastně nikdy neslyšela. Spíše se lidi diví a nedokážou si to představit. Ale z naší komunity znám mnoho případů, kdy to rozvrátilo celou rodinu. To je velmi smutné.

Já osobně to vnímám náročné pro děti samotné. Hoši se s posměšky vrstevníků setkávají dodnes. Snažíme se jim od malinka vysvětlovat, že takové narážky prostě pramení z nepochopení. Celou dobu jim jejich rodiče tvrdí, že školu potřebují k tomu, aby byli chytří a někam to dotáhli. Tak oni tedy ráno brzy vstávají, učí se něco, co jim nedává smysl, sedí ve vydýchaných třídách, mnohdy se nechávají šikanovat jak učiteli, tak spolužáky, protože bez školy to přece nejde. Všichni jsme si tím prošli, přežili jsme, tak oni to přece též vydrží. A najednou jejich kámoši do školy nechodí, spí do oběda, učí se, co chtějí nebo taky nic, nemusí si nic z toho nechávat líbit a přesto jsou to skvělé a inteligentní bytosti, které jsou v mnohém dále. A ještě si dokonce píšou vysvědčení sami. No to je (nejen) pro jejich kamarády prostě úplný mindblowing.

4) A teď, když se učíte doma, vrací se jejich nadšení? Nebo to trvá. U dětí, které projdou částečnou běžnou docházkou, slýchávám, že pak musí nastat proces deschoolingu. Bylo tomu tak i u vás?

Ano, toto je určitě pravdivé tvrzení. Doposud se nevzpamatovali z následků, které to na nich zanechalo. Za chvíli končí osmou třídu a chuť po vědění se jim stále nevrátila. Vyzkoušeli jsme bezpočet metod, spoustu přístupů, ale všechno bezúspěšně.

5) Takže aktuálně jsou doma už 4. rokem. Jak to u vás probíhá? Máte řízené domácí vzdělávání, či vkládáš zodpovědnost do dětí? Kombinujete domácí vzdělávání s docházkou do nějaké domškolácké skupinky, svobodné školy?

Řekla bych, že málokdo jde do domácího vzdělávání (DV) s tím, že ví, co jim bude sedět. Jinak tomu nebylo ani u nás. Pro rodiče dětí, kteří je berou ze škol, je to fakt takové “skočíme z útesu a nějak to dopadne”. Za ty roky, co se v komunitě domškoláků pohybuji, začínám vidět i opakující se vzorec. Samozřejmě neříkám, že je to tak u všech, ale dovolím si tvrdit, že ve většině rodin ano. A teď se bavím o rodinách, které si prošli i ZŠ, protože rodiny, které jdou do DV už ve školce, která je povinná až v posledním roce, a to taky lze formou individuálního vzdělávání, či ihned po ní, tak pro ty to není tak velká změna a celý proces je mnohem přirozenější.

Ten vzorec spatřuji v tom, že ze začátku necháme děti vydechnout. Naši kluci minimálně půl roku nedělali do školy vůbec nic a opravdu jsme je nechali si odpočinout od toho tlaku. Pak přichází fáze nervozity. To my, rodiče, začínáme být docela nervózní, že teda jako nic nedělají a že nic nebudou umět a začnou vylézat “naočkované” strachy a tlaky z okolí. Nastává tedy fáze motivace. Začínáme se do toho zapojovat, dávat dětem nějaké úkoly, projekty, učit se s nimi. Hledáme různé způsoby, jak s nimi pracovat. Oni ale nechtějí, vznikají třecí plochy a ubývá té svobodné pohody, kterou jsme zažívali úplně na začátku. Přichází první bod otřesu.

Po čase už z toho začínáme být zoufalí, že jako opravdu nic nedělají, že je do všeho musíme nutit. Přichází pochyby, jestli na to vůbec máme, že se akorát pořád hádáme a že bylo lepší, když je motivoval ten učitel, který na to má školu a že to vlastně vůbec nezvládáme.

Konečnou fázi vidím jako rozcestník. Buď to rodiče vzdají a vrátí děti do škol, nebo to ustojí a přijdou na způsob, aby se cítili všichni dobře. Většinou je to výrazné zvolnění a přenechání zodpovědnosti na dětech. My jsme to ustáli a nakonec jsme dětem dali úplnou svobodu, co a jak se chtějí učit. Pochopili jsme, že je nejdůležitější, aby dělali profesi, která je bude bavit a že je pro nás přednější mít šťastného kuchaře než nešťastného právníka. Uvědomili jsme si, že učení pod tlakem stejně nikam nevede a když se učí, protože je něco zajímá, tak jim to v hlavě vydrží mnohem déle. Musím dodat, že u každé rodiny celý ten proces trvá různé dlouho. U někoho to jsou týdny, u někoho roky.

Nám to trvalo roky. Mezitím hoši dva roky jezdili na tři dny v týdnu do lesní školy, kde i přespávali. Avšak díky tomu neměli čas na sport, který milují, takže se nakonec rozhodli zůstat doma. Takto to máme teď cca rok a konečně jsme se dostali do nastavení, které zcela vyhovuje nám všem.

6) Děkuji za skvělý popis toho vzorce. Člověk (rodina) vidí, že se s tím nepotýká sama. A jak to vidíš do budoucna? Co střední a tak?

Příští rok je jejich poslední na ZŠ. Oba mají v plánu jít na střední školu a chtěli by tam chodit na klasické denní studium. Střední škola se ale dá také studovat dálkově, ostatně já jsem tak vystudovala při dětech a odmaturovala jsem s vyznamenáním.

Navíc už v ČR existují i svobodné střední školy, což je fantastické a řekla bych, že jsou přirozenou volbou domškoláků, kteří chtějí dál studovat, ale nechtějí jít na klasickou střední školu.

7) Vrátím se na chvíli ještě k domškoláckým skupinkám. Ty sama jsi před poslední mateřskou jednu takovou vedla. Co tě přivedlo k takové práci? V čem spočívá vedení skupinky?

Ano, dělala jsem průvodce v klubu domškoláků. Ten vznikl na popud toho, že i domškoláci mají pracující rodiče, kteří s nimi nemohou být celý den doma a jako alternativa k sociálnímu vyžití. Přece jen argument, že dětem na domácím vzdělávání chybí sociální kontakt, je jeden z nejčastějších. A tyto kluby vznikají i právě proto, aby děti v DV, které to potřebují, měly svůj kolektiv.

V té době už kluci byli nějakou dobu doma a ze mě se stal velký radikál zaujatý proti tomu, jak to chodí v běžném systému. Navíc mě baví děti vést hravou a nenásilnou formou k vědění, takže jsem přišla na to, že tato práce je mým posláním. Mé vedení domškoláckého klubu spočívalo především v tom, aby děti, které jsem měla na starost, byly připravené na praktický život, měly dostatečně živnou půdu pro sběr informací a respektující prostor pro seberozvoj.

Skupiny domškoláků (ať už školkových, nebo školních) často nejsou pod záštitou MŠMT, aby mohly svobodně dýchat a neřešit nařízení, které jim nedávají smysl. Takže z velké části jsou to komunitní aktivity spolků, které založili rodiče.

8) Plánuješ se vrátit k vedení domškolácké skupinky? Třeba pak právě s nejmladší, až doroste do školkového věku?

Časem bych se ráda k průvodcovství vrátila. Z mých zkušeností mohu upřímně říct, že jsem pro děti přirozenou autoritou, kterou milují, vyhledávají a jsem schopna jim předat ty důležité životní základy formou, která je jim blízká. Zároveň se mi rády svěřují a řeší se mnou niterné věci. Jsem jim tedy vlastně i takovým psychologem. Tohle všechno mi jen potvrzuje, že jsem se pro takové povolání narodila. Nejvíce mě však baví práce s druhostupňovými dětmi a na tuto skupina bych se chtěla v budoucnu zaměřit.

9) A jedna odbočka na závěr: Tví nejstarší chodili mimo státní i občasně do lesní školy, jak jsi sama zmiňovala. Přiblížíš ostatním rodičům, jak to funguje v takové lesní škole?

Každá lesní či svobodná škola to má jinak, takže těžko to říct nějak globálně. Navíc ta naše je unikátní v tom, že je v horách a děti tam mohou od pondělí do středy spát, což je výhodné hlavně pro ty, kteří dojíždí z větší dálky.

Naši kluci jsou hodně extrovertní a společenští, takže jim to náramně vyhovovalo. Takový koncept působí blahodárně i na komunitu, kterou škola tvoří. Mají opravdu čas se pořádně propojit. Jsou tam děti od první do deváté třídy a co mi třeba přijde naprosto úžasné, že jim pedagogové večer čtou před spaním. Ruku na srdce, kdo doma ještě večer čte puberťákům? To je prostě boží.

V pondělí se chodí na celodenní výpravy, úterky a středy jsou prožitkově výukové. V mezičase mají obrovskou škálu aktivit. Např. hrají různé týmové hry, chodí do lesa, mají muzikoterapie, masáže, hrají divadlo, teenageři s psycholožkou probírají chování na sociálních sítích i sexuální prevenci a celkově se tam se všemi dětmi zaměřují na praktickou i emocionální stránku života. Děti i dospělí mají sněmy, na kterých se řeší vše potřebné.

Samozřejmě tak, jako fungování doma, je i fungování takové školy živá cesta vzájemného učení se a hledání toho, co bude vyhovovat většině.

Tyto typy škol jsou opět často komunitní aktivitou spolku, který založili rodiče a děti musí být přihlášeny na nějakou jinou kmenovou školu, která je pod záštitou MŠMT a docházet tam co půl roku na povinné přezkoušení. Je už ale i spousta škol, které spadají pod MŠMT a přesto se jim podařilo zachovat svobodný přístup.

Závěrem bych chtěla říct, že ač se lesní/svobodná škola (mateřská, základní nebo střední) jeví jako sen, tak mnoho rodičů své děti do takové školy nedá. Ne proto, že by nechtěli. Naopak. Moc si to přejí. Ale nemohou si to dovolit. Ač organizátoři dělají co mohou, aby sehnali různé dotace a příspěvky, tak bohužel náklady na chod jsou tak obrovské, že je naprosto nezbytné, aby se rodiče podíleli nemalými částkami.

A přitom by stačilo, kdyby se změnil ten zkostnatělý běžný systém. Kdyby ředitelé a učitelé ve státních školách, za které rodič nic platit nemusí, pochopili, že lze výuku vést i jinak, než jak se to dělalo za doby Marie Terezie. Vždyť novodobé RVP (rámcové vzdělávací programy) jsou skvěle vytvořené dokumenty, které schvaluje ministerstvo školství a které vlastně nabádají k tomu, aby dětem byla dána svoboda k učení se toho, co je baví, aby učitelé k dětem přistupovali jako k sobě rovným bytostem a aby je ve vzdělání podporovali, ne v nich zabíjeli touhu po vědění a dělali jim naschvály.

Všechny ty “moderní” přístupy, za které rodiče platí velké peníze v soukromých svobodných a lesních školách, by měli podle RVP uplatňovat všichni učitelé, státní školy nevyjímaje. Zkuste si někdy udělat čas a RVP si nastudovat. Budete překvapení.

Míši, moc děkuji za rozhovor a přeji, ať ty, ale i děti, jste s vaší životní volbou nadále spokojeni a dětská zvídavost už nikdy nevymizí. Pro mě to bylo hodně inspirativní a člověk si znovu uvědomí, jak je důležité brát děti jako sobě rovné a dát jim do rukou zodpovědnost.

Pokud se vám tento rozhovor líbil, budeme moc rádi za jeho sdílení mezi podobně smýšlející rodiče. A nezapomeňte sledovat profil Z okraje lesa pro další inspiraci.